Pane Tichanovský, jak se vůbec člověk dostane k vaší "profesi"?
Kde se ve mně vzal prvotní impulz, říci nedokážu, ale hlavní podíl na tom, co dnes dělám, mají moji učitelé. Obecně jsem na ně měl velké štěstí. Ten hlavní MUDr. Roman Zolotnický žil patnáct let v Tibetu a učil mě tibetskou medicínu, pomocí které dnes léčím. Setkal jsem se i s vynálezcem epam technologie Skvorcovem, což byla také velká škola.
Můžete čtenářům popsat, jak lze znalost východní medicíny využít v praxi? Dnes často užívané slovo léčitel zřejmě není přesné, navíc jen těžko existuje taková živnost.
Donedávna jsem pracoval v olympijském týmu Ruska jako masér a psycholog. U vrcholových sportovců je totiž základem úspěchu duševní pohoda, vyrovnanost a tu lze navodit právě praktikami, které provozují například tibetští mniši. Pomocí těchto metod lze mozek uvést do stavu meditace, kdy se přestaneme soustředit na problémy a vlastně jen odpočíváme - a to je základ úspěchu, potažmo celkového zdraví. A to nejen ve sportu, ale i v životě. Velkým problémem všech Evropanů je, že pořád přemýšlí. Stálý stres a velké pracovní vytížení jsou příčinou mnoha nemocí, které tělo dál oslabují, takže je čím dál více zranitelné. Právě z tohoto kruhu je přitom nutné najít cestu, což je práce, kterou se snažím dělat nyní. Pořádám kurzy, kde vyučuji a ukazuji všechny praktiky, které navozují duševní rovnováhu a zároveň pomáhají od bolestí kloubů, páteře, potíží v zažívacím traktu, očních vad atd. (Kurzy: taj-czy cjuaň - čínské bojové a ozdravné cvičení, čínské medicíny, reiki - což je velké umění fyzického, psychického a duchovního uzdravování pomocí předávání energie prostřednictvím rukou léčitele, kurzy na zlepšení zraku, thajské masáže a další). V zásadě jde ale stále o to samé: dostat vědomí na krátkou dobu do transu. I takto krátká doba totiž má velmi pozitivní vliv na naše vědomí a na náš zdravotní stav.
Jak meditace souvisí s lyžováním?
Chápu, že na první pohled se žádná souvislost nenabízí. Přitom je to ale velmi jednoduché. Základem všech těchto metod je stav, kdy náš mozek uvedeme do klidu a rovnováhy - stav meditace. Můžeme si to celé představit, pokud lidské myšlení přirovnáme k práci počítače. Není to sice úplně přesné, na druhou stranu jde o příklad lehce formulovatelný. Pokud máme velkou hromadu knih, třeba celou knihovnu, a přesuneme ji do paměti počítače, zabere nám maximálně několik desítek megabajtů. Vezmeme-li ale několik fotografií, zaberou prostor v řádu gigabajtů - tedy stonásobně větší. A stejné je to i v případě lidského mozku. Pokud pracujeme a myslíme u toho, logicky je kapacita mozku skoro nevyužitá, ale při lyžování očima fotíme okolní krajinu, tím myslíme v obrazech (tzv. obrazové myšlení), při čemž využíváme mozek naplno. Kromě toho,když jedeme z kopce dolů, zaměstnáváme se kontrolou jízdy, a tím zapomínáme na všechny své problémy. Také tím se přibližujeme ke stavu bez myšlení.
Tady si dovolím oponovat. Vy popisujte lyžování jako sport, při němž není třeba skoro vůbec přemýšlet. Mně ale naopak přijde, že při jízdě po sjezdovce musím myslet na nekonečnou spoustu věcí. Odmyslím-li, že se snažím odstraňovat chyby ve své jízdě, je třeba, podobně jako při řízení auta, předvídat chování ostatních, očekávat neočekávané - to má v mých očích k odpočinku, relaxaci, potažmo meditaci daleko.
Máte pravdu, to se ale nevylučuje. Já netvrdím, že při lyžování nemusíme vůbec přemýšlet, ale při jízdě se soustředíme pouze na jednu činnost a to je zásadní. Je to tak zvaně operativní způsob myšlení, při kterém se plně věnujeme pouze tomu, co právě děláme. Zapomínáme na minulost i budoucnost.
Ale k tomu dochází skoro u každého sportu a snad i u některých dalších lidských činností. Tím snad není lyžování specifické. Například při fotbale se také soustředím jen na míč a určitě existuje mnoho lidí, kteří například při houbaření myslí jen na sběr hub.
Ostatní sporty jsou také dobré, například hokej, nebo fotbal, ale jejich hlavní nevýhodou je, že je provozujeme jen krátkodobě. Většina z nás maximálně hodinu, hodinu a půl jedenkrát týdně, kdežto lyžovat jezdíme na týden, kdy pět, šest dní sjezdujeme od rána do večera. Další sporty zase umožňují myslet i na ostatní věci. Už při běhu na lyžích můžeme, pokud jedeme po rovině, přemýšlet o hádce s manželkou. Nevýhodou kolektivních sportů je také kontakt s protihráči, kdy se lze snadno zapojit do konfliktu. Houbaření a další koníčky mají zase tu nevýhodu, že při této činnosti opět často sklouzáváme k logickému myšlení.
Myslíte, že u lyžování je to s nervozitou o tolik jiné než třeba při již zmíněném fotbalu? Co strach z pádů, nepříznivé počasí, zima - to jsou také stresující okamžiky.
Nevím jak vy, ale já při lyžování strach nemám. Řeknu to jinak: Rád překonávám strach. Vzpomeňte si na děti. Děti při lyžování nebo při sáňkování také strach nemají, protože vše berou jako hru. Evropané si totiž okamžikem, kdy se stanou dospělými, přestávají hrát a radovat se. Sjezdovky nám pomáhají vrátit se ke hře, vrátit se do dětství a vnést do života radost. A ještě několik slov o strachu. Sjezdové lyžování nás zároveň učí strach překonávat. Každý sjezd je vlastně vítězstvím nad svahem a nad sebou samým. Začínáme si sami sebe více vážit. Samostatnou kapitolou je pak zima a fronty na vlecích, které jistě na klidu také nepřidají, ale jde o úplně jinou zátěž než v běžném životě. Od našich problémů zkrátka na lyžích utečeme a zapomeneme na realitu.
Je pravda, že strach, že při lyžování spadnu na zadek, může být vítanou změnou oproti tomu, že jsem prodělal milion.
Přesně tak.
V úvodu jste říkal, že před pár lety byl vašim zaměstnavatelem Ruský olympijský výbor. Používal jste i tam k navození psychické pohody lyžování? Připodobnil bych to asi k tomu, že trenér českých skokanů Vasja Bajc také vytvářel pohodu v týmu tak, že svým svěřencům ordinoval jízdu po okruhu v závodním speciálu, potápění nebo seskoky padákem.
Zde odpovědí asi nepotěším, ale bohužel se musím přiznat, že v době, kdy jsem pracoval s našimi olympioniky, jsem o lyžování skoro nevěděl. Respektive jsem aktivně nelyžoval, a proto jsem sportovce do stavu meditace musel dostávat jinak. Ale pokud bych stejnou práci dělal dnes, určitě bych lyžování využil.
Na druhou stranu lyže jsou tak rizikovým sportem, že tuto metodu relaxace má spousta vrcholových sportovců dokonce smluvně zakázanou.
Ano, ale s tím se nedá nic dělat. Pokud bychom takto přistupovali k lyžování, neměli by lyžovat ani naši prezidenti Putin a Klaus. A oba jsou přece vášniví lyžaři. Pokud zkrátka nesmějí, nedá se nic dělat, ale v opačném případě je riziko odpočinkem určitě bohatě vyváženo.
Lze si nějak představit vámi popisovaný "stav uvolnění mysli", zmíněnou meditaci, při níž nemyslíme vůbec na nic?
Dost dobře ne. Existují metody, jak se do takového stavu dostat, ale popsat to slovy nelze. Je to nutné zažít.
Musím říct, že mne váš názor překvapuje. Mám z rozhovoru dojem, že všechny prvky východní medicíny jsou zbytečné a stačí jen lyžovat. Proč se učit taj-czy cjuaň nebo reiki, když se stačí vyvézt lanovkou na kopec?
Všechno má své místo pod sluncem. K léčení neodmyslitelně patří riki, masáže a mnohé další metody. Někdo má raději jógu, někdo zase taj-czy cjuaň a někdo dává přednost meditacím. Pak ale existuje řada lidí, kteří by sami od sebe nikdy nemeditovali. Ovšem zalyžovat si půjdou rádi. Chci jen říct, že sjezdové lyžování je hezká dynamická meditace, která nás nabíjí zdravím, čilostí, optimismem a dobrou náladou. Na lyžování je tedy možné pohlížet jako na jednu z cest k sobě, ke zdraví a k Bohu.
